Katarino, letěla sis cenu převzít osobně? 
Ano. Jsem moc vděčná, že mi Velvyslanectví Japonska u nás v České republice tolik pomáhalo při organizaci a zapojení do soutěže. Bronzová cena je pro mě opravdu životní událost, protože mám japonskou kulturu moc ráda a atmosféra na předávání byla nepopsatelná. Soutěže se zúčastnilo 503 komiksů ze 77 států. A první místo vyhrál komiks z Koreje a druhé z Francie. Převážně se účastnily asijské státy, takže já a ilustrátor z Francie jsme byli jedni z mála z Evropy. 

Proč se ve své tvorbě zaměřuješ hlavně na japonskou kulturu? Čím tě tak uchvátila? 
Tahle láska trvá už od střední školy. Už v té době jsem sledovala anime, a díky tomu jsem Japonsku propadla. Asi neřeknu jednu věc, proč mě jejich kultura tak chytla, ale jde spíš o to, jak je komplexní. Tolik věcí, na které se můžeš zaměřit… Já mám třeba velmi ráda jejich styl oblékání, naprosto zbožňuji kimona a pokaždé, když jsou u nás jakékoli japonské festivaly, je to pro mě událost. Udělala jsem si i návrh na vlastní pásek, co se dá nosit ke kimonu, ale i k šatům. Nebo jejich origami papíry! Takový speciální příjemný papír, na kterém jsou tradiční ornamenty. Několik jsem si jich koupila a použila je ve zmiňovaném komiksu. 

Takže komiks má v sobě opravdu kus Japonska. 
Je to tak. Moc ráda vzpomínám, jak jsem se ve městě Kjóto setkala s Maikou (žena, která se učí být gejšou, pozn. red.), které jsem po představení darovala komiks jako dárek. Upřímně jsem se bála, abych vedle této elegantní ženy neudělala nic nezdvořilého, ale nakonec vše dobře dopadlo. Mám z události pár fotek. Bohužel videa nám nepovolili, ale můžu říct, že to byl opravdu krásný zážitek, s jakou ladností a precizností nám tančila.

Ilustruješ obálky časopisů, knihy, etikety na lahve, nástěnné malby, … Co tě baví nejvíce? 
Záleží na daném projektu. Moc ráda bych ilustrovala japonskou kuchařku, a ještě radši bych knihu v Japonsku vydala. Ale témata jako jsou ochrana životního prostředí, příroda a zvířata mě moc baví. Co se týče knih, mám i jednu knihu, kterou jsem vytvořila dohromady se svým manželem – Deník tajemné expedice. Je to dobrodružný příběh poskládaný z neúplných zápisků, takže působí opravdu jako deník. Jinak mě také moc bavilo ilustrovat knihu Tajemný život lesa. Nicméně jsem ráda za dlouhodobou spolupráci s časopisem Skaut, oblečením Woox a taky ráda ilustruji vaši kreslenou postavičku Leu. 

Co všechno se musí stát, než vidíme finální ilustraci naší Ley? 
Nejdříve dostávám zadání od živé Ley z týmu Leo Express, jak má ta nakreslená Lea vypadat. Moc ráda bych se s vaší Leou setkala naživo, protože komunikace s ní mě fakt baví. (úsměv) Když mám zadání, udělám si několik skic a většinou mi trvá cca týden, než z nich vytvořím finální podobu ilustrace. Když ilustruji postavy v pozicích, nejdřív se v té samé pozici vyfotím, abych ji co nejlépe vystihla. Je to pro mě super reference. 

Kterou ilustraci Ley máš nejradši?
Nejoblíbenější postava je pro mě asi ta s batohem na výletě nebo Lea na kole, to mě moc baví. Musím říct, že vymýšlet pro Leu outfity je super práce. Možná by z toho jednou mohla být převlékací hra. 

Leu můžeme vidět také na našem regionálním vlaku Lint. Jaké to je vidět své dílo v takové velikosti? 
Osobně jsem vlak neviděla, ale na fotkách vypadají zvětšené ilustrace moc hezky. Jsem na svoje díla ve větším měřítku zvyklá díky nástěnným malbám, které občas dělám na zakázku.